Charakteristika stupňů mentálního postižení

28.11.2015 13:35

Klinické znaky mentální retardace, které ve vztahu k jednotlivým stupňům poruchy nabízí MKN-10 (viz předchozí příspěvek na tomto webu).

Lehká mentální retardace - opožděný řečový vývoj, hlavní problémy se vyskytují až s nástupem do školy. Většina jedinců je plně nezávislá v sebeobsluze a je schopna vykonávat jednoduchá zaměstnání. V sociálně nenáročném prostředí se dokáží pohybovat bez omezení a problémů. Velký význam má u těchto klientů výchovné prostředí. 

Středně těžká mentální retardace - myšlení a řeč jsou výrazně omezené, stejně jako schopnosti sebeobsluhy. Klienti vyžadují chráněné prostředí ( tj. hlavně chráněné bydlení a zaměstnání) po celý život. Možnosti edukace se omezují na trivium, řeč bývá obsahově chudá i v dospělosti, někdy dokonce zůztává na nonverbální úrovni. Postižení psychického vývoje je často kombinované epilepsií, neurologickými, tělesnými, smyslovými a dalšími duševními poruchami. 

Těžká mentální retardace - výrazné opoždění psychomotorického vývoje je pozorovatelné již v předškolním věku. Možnosti sebeobsluhy jsou výrazně a trvale limitované, jedinci nejsou schopni sebeobsluhy. Řečový vývoj stagnuje na předřečové úrovni. Kombinace s motorickým postižením a s příznaky celkového poškození CNS. Velmi časté jsou stereotypní pohyby, sebepoškozování, afekty a agrese. 

Hluboká mentální retardace - nutná trvalá péče i v nejzákladnějších životních úkonech, často těžké senzorické a motorické postižení a těžké neurologické poruchy. Komunikační schopnosti maximálně na úrovni porozumění jednoduchým požadavkům a nonverbálních odpovědí. Etiologie je orgaická, kombinují se nejtěžší formy pervazivních poruch.