Členění diagnostiky ve speciální pedagogice podle základních kritérií

03.10.2016 11:07

Diagnostika obecně je proces poznávání jedince. Lze ji kategorizovat podle rozsahu sledovaných cílů. Zahrnuje etiologii – poznávání příčin postižení, časový sled provádění, druh postižení a věk klienta. 
Diagnostika podle rozsahu sledovaných cílů se dělí na diagnostiku globální – celkovou a na diagnostiku parciální – částečnou.

Globální diagnostika je zaměřena na celou osobnost vzhledem k výchovnému a vzdělávacímu procesu. 

Diagnostika parciální je zaměřena pouze na určité aktuální projevy, tedy, přesvědčujeme se formou parciální diagnostiky o pokroku v určité napravované oblasti a podle zjištěných skutečností dále upravujeme rozsah a obsah náplně stimulačního programu.

Diagnostika podle etiologie postižení se dělí na diagnostiku kauzální a diagnostiku symptomatickou. Kauzální diagnostika se používá v případě, kdy je známá příčina postižení. Symptomatická diagnostika vychází jen z příznaků jedince, když není známá příčina postižení.

Diagnostika podle časového sledu provádění se dělí na diagnostiku vstupní, diagnostiku průběžnou a na diagnostiku výstupní. Diagnostika vstupní se provádí v období prvního vyšetření a převzetí jedince do péče. Průběžná diagnostika se provádí během celkové doby péče, na příklad v době pobytu jedince v zařízení. Diagnostika výstupní se provádí při ukončení péče a přeřazení klienta do péče dalšího odborníka nebo jiné instituce.

Dále diagnostiku členíme na speciálně pedagogickou diagnostiku podle druhu postižení. Jedná se o:

diagnostiku somatopedickou,
diagnostiku psychopedickou,
diagnostiku etopedickou,
diagnostiku logopedickou - diagnostika narušené komunikační schopnosti,
diagnostiku surdopedickou,
diagnostiku oftalmopedickou,
diagnostiku specifických poruch učení a parciálních nedostatků,
diagnostiku vícečetných postižení a kombinovaných vad. 

Diagnostika se také člení podle věku klienta. Jedná se o diagnostiku raného a předškolního věku, školního věku včetně období dospívání, diagnostiku dospělosti a diagnostiku stáří. Je nutno mít při provádění diagnostiky na paměti každé vývojové období, protože každý věk má svá specifika. Tyto zvláštnosti se musí dávat do spojitosti a souvislosti s konkrétním typem a závažností zdravotního postižení a individualitou daného klienta.

Dále se jedná o diagnostiku diferenciální, která vychází z obecnějších příznaků a jednoznačně neurčují konkrétní postižení. V průběhu diagnostického vyšetření se postupně vylučují příznaky na základě výsledků různých vyšetření ty vady, které dotyčné příznaky nezpůsobují má se najít postižení, které je za ně odpovědno. na základě různých vyšetření je nutno stanovit konkrétní postižení.

Speciálně pedagogická diagnostika je komplex poznávacího procesu. Podílí se na něm lékaři různých specializací, kliničtí a poradenští psychologové, speciální pedagogové a pracovníci. Má vztah i k prognóze daného jedince. Prakticky celý život jedince se zdravotním postižením se speciálně pedagogická diagnostika uplatňuje. Hovoří se tedy o průběžné formě diagnostiky. navazuje na ni konkrétní forma podpory a péče o člověka s postižením nebo zdravotním znevýhodněním. Mezi nejdůležitější oblasti speciálně pedagogické praxe z hlediska získaných postižení patří využití diagnostiky při zahájení povinné školní docházky, tedy školní zralost, při výchově a vzdělávání a zájmových aktivitách dítěte, při poradenství a při volbě povolání.

U starších lidí má diagnostika význam při správně zaměřené péči a podpoře. Je nutné zaměřit se zejména na celkovou pohyblivost, soběstačnost a schopnost komunikace.

Je velmi důležitá včasnost diagnostiky. Je to důležité hlavně u vrozených a raně získaných postižení, kde je vážné riziko a nebezpečí ze stagnace nebo zhoršení stavu klienta. V praxi dochází často k prolínání diagnostiky a reedukace. na základě diagnózy je poskytována speciální podpora a také dochází k reedukaci narušených funkcí a současně ke zpřesńování diagnostických poznatků. Jedná se o podpůrnou diagnostiku.