Psychologické směry

Psychologie jako samostatný obor je relativně nová disciplína. Její kořeny sice sahají až do cca 4. a 5. století př.n.l. (Demokritos, Sokrates, Platón, Aristoteles), ale jako samostatná disciplína vznikla až roku 1879 kdy Wilhelmem Wundtem vymezil psychologii jako vědu o vědomí člověka. Od té doby vzniklo mnoho psychologických přístupů, které používáme dodnes. Jedním z nejznámějších přístupů je psychoanalytický přístup, jenž je spojován hlavně se Sigmundem Freudem. Ten rozdělil mysl na vědomí a nevědomí (či podvědomí) a postuloval, že nevědomé motivy člověka mají svůj původ v sexuálních a agresivních impulzech, které byly v dětsví potlačené. Potlačené nepřístupné představy označuje jako id, jako ego označuje aktuální stav svého já a superego je ve své podstatě cenzor či kontrolor (např. společenské normy, které musíme dodržovat), který id potlačuje v běžném životě. Behaviorální přístup, který založil psycholog John Broadus Watson funguje na principu S (stimul) -> R (reakce). Tedy – člověk reaguje na konkrétní podnět určitým způsobem (tento přístup však nebere v potaz osobnost člověka, o to je to rozšířeno až u neobehaviorálnímu přístupu). Uvádí se to na příkladu obézního pacienta, který se přejídá, když je ve stresu. Takovýto pacient by se neměl vyhýbat jídlům, ale stresovým situacím. Kognitivní přístup analyzuje a vysvětluje duševní procesy jako je vnímání, představivost, zapamatování a paměť, učení. Zahrnuje schopnost abstrakce. Odlišuje psychologický proces (který je připodobňován k cestě a mění své hodnoty) a stav (který je daný). Výstupem je, že některé věci (jako třeba lepší paměť) lze naučit, nelze však naučit emoce (Pokud něco vysloveně nemám rád, nuceným opakováním této činnosti si tuto činnost neoblíbím). Biologický přístup považuje psychologický stav za něco, co je dáno biologickými a chemickými procesy. Dle biologického přístupu člověk nic nového nevyprodukuje / nevymyslí, pokud to nemá v sobě „zakódované“. Fenomenologický přístup je založen na subjektivní zkušenosti člověka, zabývá se např, pracovní a funkční hierarchií (stav nadřízený – podřízený v pracovním procesu, zda tento stav existuje i v běžném životě). Zakladatelé tohoto směru jsou Carl Rogers, Abraham Maslow a Gordon Allport. Maslowa známe např. kvůli dnes někdy kritizované, ale stále uznávané Maslowově pyramidě potřeb.