Pseudooligofrenie

Pseudooligofrenie neboli zdánlivá mentální retardace vzniká působením vnějšího prostředí na jedince, nikoliv poškozením centrální nervové soustavy. Dítě je zanedbané, vázne potřebná pozornost od jeho okolí a výchova rodičů. Často tento jedinec pochází ze sociokulturně znevýhodněného prostředí. Dochází tedy k zaostávání vývoje rozumových schopností z jiných důvodů, než je poškození mozku. Psychické procesy probíhají u těchto osob normálním způsobem. Do této skupiny dále řadíme děti a dospělé se závažnými emočními poruchami nebo děti s vážným smyslovým postižením, které, není-li včas rozpoznáno, může způsobit opoždění psychického vývoje.

Inteligenční kvocient se pohybuje v hraničním pásmu mentální retardace, tedy o 10–20 bodů méně než průměrné IQ.

Nejobvyklejšími projevy pseudooligofrenie jsou opožděný vývoj řeči, myšlení, adaptační schopnosti, apatie, přetrvávání psychických dětských znaků do dospělosti, může se objevit i negativismus. Motorika bývá zachována. Pseudooligofrenie se váže zásadně na školní neúspěchy, ačkoliv se většinou nejedná o děti mentálně znevýhodněné, nebo pouze na pomezí normy, slabomyslné. Vzniká jako následek sociální zanedbanosti dítěte především v raných, ale i v pozdějších vývojových fázích. Je spojena s nenaplněním základních potřeb dítěte, zejména pak s neuspokojenou citovou sférou.  Osvojení učiva dětem trvá déle, potřebují názorné příklady. Tato porucha není stavem trvalým. Vhodným výchovným působením a změnou prostředí je možno dosáhnout zlepšení. . Nadějná je skutečnost, že je-li dítě odvedeno z nevhodného prostředí, jehož zaviněním se do těžkého stavu dostalo, dochází k viditelnému zlepšení. Míra nápravy závisí na věku dítěte, na délce doby, po kterou bylo nevhodnému vlivu prostředí vystaveno, na charakteristice jeho osobnosti a rovněž na kvalitě resocializační a převýchovné péče.

Sociokulturní odlišnost rodiny, z níž dítě pochází, s sebou nese potíže především při jeho začlenění do školy. Pokud rodiče dítěte nepovažují školní vzdělávání a dobré výsledky ve škole za hodnotu, nebude je považovat ani dítě. Jeho vztah ke škole bude lhostejný až negativní a nebude motivováno k výkonu. Významnou roli v pomoci dítěti pak hraje učitel a možnost zapojit dítě do různých zájmových kroužků.

Problémové dítě zpravidla vyžaduje od učitele odlišný přístup, často náročnější než jeho vrstevníci. Přitom však přináší učiteli méně uspokojení ve formě žádoucích výsledků. Stejná úskalí musí překonat i rodiče takového dítěte, a to ať už z hlediska celkové výchovy či v případě školních výsledků.

Ti, kdo, řeší výchovné problémy ve škole, jsou pedagogové. Každý pedagog by měl být kompetentní k řešení těchto problémů. Může se stát, že pedagog neví, jak má tyto problémy řešit. Zřejmě nejhorší varianta je, když pedagog tyto problémy neřeší vůbec a přehlíží je. Tímto přístupem velmi poškozuje dítě. Problém mohl být již dávno řešen a díky tomuto přístupu pedagoga přetrvává nebo se zhoršuje. Pokud pedagog neví jak řešit vzniklý problém, může se obrátit na různé instituce, které by mu měly pomoci. Důležité je přiznat si včas, že sám to nezvládne. Nečekat příliš dlouho a vyhledat pomoc. Partnery při výchovné péči u těchto žáků jsou pedagogicko psychologické poradny, střediska výchovné péče, dětské domovy se školou nebo výchovné ústavy.