Syndrom vyhoření

Stres je jednou z příčin, který se podílí na vzniku psychických poruch. Je ve větší nebo menší míře součástí života téměř každého člověka. Tuto skutečnost již začínáme brát jako běžný jev. Musíme se tedy snažit o jeho minimalizaci. Zjednodušeně řečeno stres je zátěž. Ve stresových situacích jsme vystaveni nepříjemným podnětům, komplexním situacím, negativním myšlenkám a představám, které narušují tělesnou a psychickou rovnováhu. Mění naše tělesné a psychické procesy. 

Specifickým negativním důsledkem stresu je mimo jiné i syndrom vyhoření- burnout syndrom. Tento pojem byl do psychologické literatury zařazen teprve po roce 1970.
Z lékařského hlediska není tento stav definován jako nemoc, ale jako proces, stav, psychopatologický syndrom nebo jako syndrom vyhoření. U nemoci jsou známé veškeré a jednotné příčiny a průběh nemoci. Pokud jsou vlivy, které vyvolávají symptomy, známy jen částečně, hovoříme o syndromu. Projevuje se hlavně ztrátou motivace, ztrátou energie, chronickou únavou, nechutí pokračovat v dané činnosti.
Syndrom sám o sobě nepatří k psychickým poruchám, ovšem vytváří terén, na němž se psychická porucha snáze objeví. K vyhoření dochází především v pomáhajících profesích, tedy tam, kde člověk pracuje s lidmi, kteří jsou na něm emociálně závislí (učitel, rodič, sociální pracovník, manažer, ředitel, lékař…). Forma kontaktu, vysoká emociální zátěž, je charakteristická pro pedagogickou profesi. Speciální pedagogové mají při práci s postiženými dětmi a klienty ještě větší psychickou zátěž, než pedagogové na běžných školách. Je to dáno tím, že žáci se speciálními vzdělávacími potřebami pracují ve škole jiným způsobem, než ostatní děti. Učitel musí využívat jiné metody a techniky, než je na běžných školách zvykem. Musí respektovat styl a tempo práce žáka. Neustále při vyučování používat zpětnou vazbu, pokud žák danému učivu nerozumí, musí látku opakovat. K těmto žákům musí přistupovat individuálně. Žáci vyžadují neustálou pozornost, lásku a cit. Ovšem nejen speciální pedagogové, ale i ostatní lidé zaměstnáni v oborech související s pedagogickou činností představují rizikovou skupinu. Bylo zjištěno, že pokročilý proces vyhoření je možné identifikovat u 86 % učitelů.
Ženy jsou tímto syndromem postiženy mnohem více, než muži. Odborníci se shodují na tom, že vyhoření se neobjeví ihned, ale jedná se o plíživě nastupující a dlouhodobý proces. Právě tento plíživý proces je zákeřný. Postupně sílící problémy, nelze zpočátku dát do spojitosti s jasnou příčinou. Člověk si myslí, že je vyčerpaný. Pak fáze vyčerpání nabere na rychlosti a může skončit existenčním vyčerpáním. Syndrom vyhoření se vyskytuje především u lidí, kteří zpočátku pracují s velkým nasazením, velmi se angažují, k pracovním úkolům přistupují zodpovědně, snaží se všem vyhovět a pracovní záležitosti emočně prožívají. V menší míře postihuje lidi, kteří k pracovním úkolům přistupují lhostejně, nezaujatě, mají nízkou pracovní motivaci.
 

Projevy syndromu vyhoření
Všechny projevy syndromu vyhoření se vzájemně propojují, jeden zpravidla podmiňuje výskyt dalších. Je to dáno také tím, že organismus a psychika tvoří jeden systém. K  projevům patří např. 

Tělesné projevy: tělesné vyčerpání, nedostatek energie, napětí ve svalech, bolesti v různých částech těla, chronická únava, poruchy spánku, častější infekční nemoci…
Psychická únava: psychické vyčerpání, člověk se cítí „vysátý, ubitý“, nemá sílu zvládnout rutinní pracovní úkoly, na zvládnutí pracovních úkolů se musí maximálně soustředit…
Kognitivní projevy: zpomalení myšlení, vnímání, ztráta tvořivosti, obtíže se soustředěním, potíže s udržením pozornosti, vyhýbání se tématům o pracovních problémech…
Emoční projevy: emoční apatie- jedinec je lhostejný k (ne)příznivým událostem, popudlivost, podrážděnost, negativní změna emotivních vztahů k lidem, omezení interpersonálních vztahů…
Motivační projevy: ztráta pracovního nadšení a motivace, rezignace na další pracovní snažení, nechuť pokračovat pracovní činnosti, absence, pozdní příchody, ztráta sebeúcty…
Odborníci se shodují na tom, že se syndrom vyhoření neobjeví znenadání, jedná se o plíživě nastupující proces. Právě tento plíživý proces je zákeřný, zpočátku pomalý, potom přidává na intenzitě. Může dojít až k existenčnímu vyčerpání. 

Fáze syndromu vyhoření
V nástupu a průběhu výskytu lze rozlišit pět fází.
1. fáze Na počátku je vysoké pracovní nasazení, nadšení, osobní angažovanost. Práce přináší jedinci velké uspokojení. Jedinec neefektivně vydává svou energii, je plně oddán práci, dobrovolně se přepracovává, neodpočívá, nedbá na psychickou relaxaci.
2. fáze Nastává stagnace. Počáteční nadšení opadává, již není tak atraktivní. Jedinec si začíná uvědomovat realitu, slevuje ze svých ideálů a očekávání. Zamýšlí se nad tím, že by se měl začít věnovat i něčemu jinému, než své práci.
3. fáze Do popředí vystupuje uvědomování si své životní flustrace. Jedinec pochybuje o smyslu své práce. Nevidí pozitivní pracovní výsledky, klade si otázky, zda má vůbec pokračovat v dosavadní pracovní činnosti. V této fázi se začínají objevovat některé tělesné i psychické potíže. Mohou začít i problémy v interpersonálních vztazích.
4. fáze Všechny problémy, které se vyskytly v 3. fázi se dále stupňují. Jedinec se začíná vyhýbat lidem ve svém okolí, včetně těch, se kterýma pracuje. Pracovně se zaměřuje jen na to, co musí nezbytně vykonat. Vyhýbá se novým pracovním úkolům, vytrácí se u něj iniciativa, nápaditost a ochota.
5. fáze Většina lidí začíná uvažovat o radikální změně. Změní zaměstnání, přejdou na jinou práci nebo na delší dovolenou. Celkově přehodnotí svůj vztah k práci, k životu. Věnuje své osobě více volného času. Někdy přehodnotí své životní postoje. 

Po přehodnocení životních postojů se jedinec může stát relativně lepším pracovníkem, než byl na počátku vyhoření. Někteří lidé i po letech vnímají tento stav jako své osobní selhání a těžko se s tím vyrovnávají. Jsou ovšem i takoví lidé, kteří v této poslední fázi nepodniknou nic. Jsou nadále nešťastní, v práci jsou flustrovaní, nespokojení, nevykonávají svou práci odpovědně, a proto jsou pro zaměstnavatele někdy až nepříjemným břemenem. 

Prevence syndromu vyhoření 

Syndrom vyhoření si nevybírá člověka, zda je to muž nebo žena, zda pracuje na vedoucí pozici nebo podle věku. Může postihnout kohokoliv. Shodně se dá popsat, jako proces extrémního emočního vyčerpání. Je následkem profesního mezilidského zatížení při práci pro jiné lidi. Rizikovou skupinou jsou tzv. pomáhající profese (učitelé, sociální pedagogové, lékaři, vychovatelé, sociální pracovníci, pracovníci v sociálních službách, zdravotní sestry…), protože jsou profesně v emocionálním kontaktu s osobami závislými na pomoci druhých. Co tedy dělat, jestliže se dostaneme do některé z fází tohoto syndromu? Na prevenci syndromu vyhoření se můžeme dívat dvěma způsoby. 
1. Prevence syndromu vyhoření (týká se jednotlivce).
2. Prevence na úrovni organizace (klíčovou roli zastává vedoucí organizace, jako prosazovatel jasné struktury organizace a firemní kultury). 

Popišme si prevenci syndromu vyhoření u jednotlivce.
Většina odborníků se shoduje na postupech a doporučení při léčbě. Nejdůležitější ovšem je (pokud si člověk tyto příznaky přizná), tomuto syndromu předcházet. Důležité je- získat si odstup, přiznat si, že je toho na nás moc, odjet na dovolenou, přemýšlet, soustředit se na daný problém. Uvědomit si svůj stres- zapsat si dobré a špatné vlivy, zjistěte, co Vám energii ubírá a co dodává. Které vlivy převyšují, zda se jejich tendence nestupňuje. Přemýšlejte, jak tyto negativní vlivy odstranit.
Stanovte si cíle- takové, aby byly pro Vás splnitelné.
Relaxujte- opačný stav napětí, začněte se věnovat svým dřívějším koníčkům. Snažte se o racionální plánování času- plánujte dopředu, nepracujte chaoticky. Zařaďte do svého života více pohybu- pokud dochází k aktivitě svalstva, uvolňují se hormony působící pocity štěstí. Zkuste změnit svůj postoj k životu- vybudovat si klidný a rozvážný přístup k životu. Uvědomte si své životní priority.
Zaměřte se na sociální oporu- udržujte si pevné zázemí svých partnerů, rodiny, přátel (dodávají nám citovou podporu). Buďte připraveni na to, že pokud se rozhodnete svou situaci změnit, mohou nastat komplikace. Vaše okolí bylo zvyklé, že jste vždy po ruce nedovedete nikoho odmítnou, je na Vás spolehnutí…
Velmi důležitým bodem je vyřešit si svou situaci v práci- pracovní zatížení se dá snížit zkrácením úvazku, využití dovolené, prodloužení přestávek… O těchto problémech si budete muset promluvit s nadřízeným pracovníkem. Pokud se setkáte s nepochopením, nikdo není ochoten na téma o snížení pracovní zátěže s Vámi diskutovat, měli byste v zájmu svého zdraví zvážit, zda není vhodné změnit zaměstnání.

Bc. Yvona Chybíková