10.04.2017 09:47
Z předchozích dílů vyplynulo, že léčebná pedagogika zatím nemá v České republice legislativní zakotvení. Právní vakuum způsobuje, že obor je často interprertován některými dílčími přístupy, které jsou pak často chybně považovány za léčebnou pedagogiku jako celek. Zkuste vygooglit výraz léčebná pedagogika a většina odkazů směřuje k antroposofické pedagogice a medicíně. To není šťastné, protože antroposofie je pouze jedním z mnoha přístupů. Navíc tento přístup řada odborníků napadá. Proto zařazuji do našeho povídání část o osobnostech oboru: každý z nich přinesl nějaký dílčí pohled. Vytvoření komplexního pohledu na léčebnou pedagogiku je zatím před námi. Kdo jsou ti důležití?
Jan-Daniel Georgens (1823–1886) byl německým pedagogem a zakladatelem léčebně výchovného zařízení Levana, kde byly vzdělávány děti intaktní (zdravé) i děti s postižením. Pojmenován podle římské bohyně Levany, která symbolizovala přijetí dítěte pod ochranu otce. V římské době byly děti mimo otcovskou moc považovány za nejslabší, žijící na okraji společnosti. Toto zařízení mělo sloužit jako koncepce pro reformu tehdejšího základního školství. Tento ústav bývá také považován za historického předchůdce školní integrace žáků s postižením.
Johann Jakob Guggenbühl (1816 – 1863) byl švýcarským lékařem a pedagogem, který v roce 1841 založil Ústav pro kretény v Abenbergu. Vybudoval ho v nadmořské výšce 1100 metrů, protože se domníval, že horské klima bude mít na jeho svěřence příznivý vliv. Toto zařízení velice dobře fungovalo a stalo se vzorem a impulzem pro vznik podobných institucí v celé Evropě, Anglii i USA.
Jan Amos Komenský (1592 – 1670) – český teolog, pedagog, filozof a spisovatel. Byl posledním biskupem Jednoty bratrské a zároveň jedním z hlavních představitelů léčebné výchovy. Tu definoval jako “uvedení dobré věci, která podléhá nákaze, do původního stavu” (Didactica Magna). Komenský byl přesvědčený o tom, že všem dětem s postižením by mělo být poskytnuto vzdělání a výchova. Ve svých literárních dílech uvedl myšlenky, které jsou platné i v dnešní moderní společnosti.
Dalším představitelem léčebné výchovy byl švýcarský pedagog a humanista Johann Heinrich Pestalozzi (1746 – 1827). Ten roku 1774 založil v Neuhofu ústav pro chudé, opuštěné a zanedbané děti. Propojoval praktické činnosti se školním vyučováním a náboženskou výchovou. Ve svých dílech, ze kterých jsou nejznámější “Linhart a Gertruda” a “Jak Gertruda učí své děti”, kladl důraz především na základní vzdělávání dětí, které by mělo být osvojeno již v samotné rodině. Mimoto se zabýval také výukou a výchovou neslyšících dětí.
John Locke (1632 – 1704) byl anglickým spisovatelem, vychovatelem a lékařem. Ve svém díle s názvem “Myšlenky o výchově” se zabýval individuální výchovou mladého člověka. Individuální výchova měla být protestem autora vůči školám, které byly v té době řízené církevními kruhy.
Juraj Páleš (1753 – 1833) byl slovenský teolog a pedagog, autor první slovenské pedagogické učebnice, která vyšla v roce 1920. Zabýval se m.j. tresty ve školách u žáků s poruchami chování. Zdůrazňoval potřebu individuálního a mírného trestu. Na fotografii je autor tohoto článku Doc. MUDr. PhDr. Leoš Středa, Ph.D. u portrétu tohoto zakladatele slovenské pedagogiky. Portrét Juraja Páleše je vystaven na levočském pracovišti léčebné pedagogiky Katolické univerzity v Ružomberoku.
Paul Moor (1899 – 1977) byl německým léčebným pedagogem, který tvrdil, že učitel nebo vychovatel by neměl příliš vystupovat do popředí v rámci výchovy. Jeho role by měla být zdůrazněna až tehdy, když se u dítěte projeví nízká biologická výbava. Zásah vychovatele či pedagoga v takovém případě stimuluje aktivitu dítěte. Moor je autorem základních zásad v přístupu k postiženým dětem. První zásada hovoří o tom, že dítě by mělo být nejdříve pochopeno a až poté vychováváno. Druhá zásada je o tom, že dítě by mělo být podporováno na jeho vlastní cestě k co nejkvalitnějšímu prožití jeho vlastního života. Třetí zásadou je výchova nejen samotného dítěte, ale i jeho širšího a užšího okolí.
Italská lékařka a pedagožka Maria Montessori (1870 – 1952) svého času působila na psychiatrické klinice v Římě, kde se specializovala na studium dětských duševních chorob. Své poznatky a myšlenky o výchově a vzdělávání dětí s mentálním postižením posléze uplatnila na ortofrenické (ortofrenie – nauka o správné výslovnosti hlásek) škole v Římě, která se zabývala právě vzděláváním dětí s mentální poruchou. Při hodnocení vzdělávacích pokroků těchto dětí vyvstala otázka, proč zdravé děti v běžných školách nedosahují vyšší úrovně, nýbrž zaostávají na takové úrovni, že se jim mentálně postižené děti vyučované speciálními metodami dokáží vyrovnat. To lékařku dovedlo k myšlence, že tato metoda vyučování může pomoci také intaktním (zdravým, nepostiženým) dětem k vyšší úrovni jejich vzdělání. Vzdělávání podle Marie Montessori je populární také v dnešní pedagogice. Vzdělávány jsou touto formou jak zdravé děti, tak děti s postižením.
Ovide Decroly (1871 – 1932) byl pedagogem, psychologem a lékařem, který pocházel z Belgie. Ve své praxi se zaměřoval na léčbu nervových onemocnění a v roce 1901 založil ve svém vlastním domě v Bruselu Ústav speciálního vyučování, který byl určen pro vzdělávání dětí s mentálním postižením. Později v roce 1907 založil výchovné zařízení také pro děti bez postižení. Decroly byl přesvědčený o tom, že tradiční škola neodpovídá dětské psychice. Kritizoval tehdejší učební osnovy, které podle něj nerespektovaly zájmy dětí, jejich psychickou vyspělost a verbální dovednosti. Děti měly málo příležitostí k samostatně zvoleným činnostem. Ve své filozofii zdůrazňoval význam praktických činností ve výchově dětí s mentálním postižením.
Rudolf Steiner (1861 – 1925) byl rakouský filozof, učitel a esoterik. Byl zakladatelem duchovního směru antroposofie, který položil základy waldorfské pedagogiky. Působil v rámci Theosofické společnosti, se kterou se v roce 1912 rozešel a založil svou vlastní Anthroposofickou společnost. Ta byla zaměřena na západní esoteriku, na rozdíl od Theosofické společnosti, která směřovala na Východ. Odezva na jeho učení je rozdílná, má své obdivovatele, ale kupř. Český klub skeptiků Sisyfos označuje antroposofii za pseudovědu a magii.
Linus Bopp (1887 – 1971) byl rakouským teologem, filozofem a představitelem oboru heilerziehung. Tvrdil, že náboženství vše vysvětluje a mělo by být nevyhnutelnou součástí výchovy a vzdělávání všech lidí. Základním pilířem pro něj byly hodnoty jako porozumění, ochota pomoci a schopnost vnímat.
Rakouský pediatr Hans Asperger (1906 – 1980) reprezentoval obor medico- pedagogiku. Studoval medicínu na univerzitě ve Vídni. Poté pracoval s dětskými pacienty a všiml si, že mnoho z nich má problém se sociálním kontaktem, trpí motorickou neobratností a má omezenou schopnost řeči a zájmů. Tento syndrom nejprve označil jako autistický psychopatismus. Ten byl později přejmenován na Aspergerův syndrom. V roce 1944 publikoval Asperger svou studii, ve které popsal projevy tohoto onemocnění. Potvrdil také, že mnozí pacienti jsou schopni začlenit se do běžného života. Jeho práce se však stala uznávanou až po jeho smrti.
Autor: Doc. MUDr. PhDr. PaedDr. Leoš Středa, Ph.D., MBA je lékař, doktor sociální práce a speciální pedagog přednáší management sociální práce na 1. LF UK v Praze věnuje se výuce mentálně postižených žáků v ústavní péči.
