Zakladatelé Jedličkova ústavu

03.10.2017 09:50

S Jedličkovým  ústavem v Praze je úzce spojeno jméno profesora Rudolfa Jedličky, lékaře a také mecenáše, který ústav založil. Ústav  je dnes  nejstarší zařízení pro děti a mládež s tělesným postižením u nás. Věnuje se vzdělávání, rehabilitaci a sociálním službám. Proto je název ústavu dnes Jedličkův ústav a školy.

Rudolf Jedlička významně přispěl k vybudování našeho prvního ústavu pro tělesně postižené děti. Zprvu se jmenoval Ústav pro léčbu a výchovu mrzáků a hned v prvním roce fungování byl na jeho počest nazván „Jedličkův ústav pro zmrzačené“. Ústav se nachází v Praze na Vyšehradě a funguje dodnes už od 1. 4. 1913.

Trochu o historii:  Celý ústav měl pět oddělení – nemocnici, školu pro mrzáky, dílny, statek a chorobinec. Péče byla pojímána jako celek. Vedle odborné lékařské pomoci poskytovala výchovu a vzdělání i přípravu na budoucí povolání.

Škola (výchovný ústav) zajišťovala vzdělávání i mimoškolní výchovu tělesně postižených dětí. Důraz byl kladen na co největší samostatnost chovanců a perspektivu zaměstnání. Tato příprava se realizovala v dílnách a na statku. Mimo cvičných řemeslných dílen zde byla také ortopedická dílna, kde se vyráběly ortopedické a propedeutické pomůcky pro externí zájemce. V chorobinci bylo poskytováno ubytování – asyl pro děti a dospělé s těžším stupněm postižení.

 Jako budoucího ředitele si Jedlička vyhlédl Františka Bakuleho. Ten si na Jedličkův popud prostudoval všechnu dostupnou literaturu týkající se výchovy a vzdělávání tělesně vadných dětí a podnikl studijní cestu po ústavech pro mrzáčky v Německu. Časem se osobní vztahy mezi oběma lékaři zhoršily. Jednou z příčin byla mučivá potřeba Bakuleho neustálého potvrzování pevnosti Jedličkova přátelství. V říjnu 1916 byl profesor Bakule z funkce odvolán. Zanedlouho se však do funkce vrátil pod podmínkou omezení pravomocí a to hlavně proto, aby se nemusel vrátit do armády. V Bakulovi však zůstala hořkost a ukřivděnost. Ta naplno vzkypěla v roce 1918. Když byl v posledním roce války znovu zpochybněn ve funkci, reagoval popuzeně a Jedlička mu připomněl svou pomoc z října 1916. Bakule jeho interpretaci ani v nejmenším neuznal a od té chvíle se vztah obou osobností velmi zhoršil. Tečkou za ním se stalo založení „Bakulova ústavu pro výchovu životem a prací“ v únoru 1919 a jeho spíše už formální výpověď z Jedličkova ústavu vystavená dne 6. března 1919.

Po něm vedl ústav další pedagog, Augustin Bartoš. Ten vedl Jedličkův ústav až do roku 1945. Pocházel z Červeného Kostelce, dnes se na něj hodně zapomíná, Jedličkův ústav a školy ho na svém webu uvádějí jako třetího ze zakladatelů ústavu společně s pány Jedličkou a Bakulem. A. Bartoš trpěl chronickou osteomyelitidou v levém hlezenním kloubu. Chodil o berli, když byly bolesti mírnější, používal hůl. Říká se, že když ve 20. letech profesor Rudolf Jedlička viděl rentgenový snímek Bartošova kloubu, prohlásil: „Na této noze se nedá chodit!"  Profesor Jedlička byl totiž svým hlavním povoláním profesor rentgenologie a chirurg. Působil v době, kdy nebyla známa rizika RTG záření, tak běžně zaostřoval rentgen přes svoji levou ruku a postupně kvůli nemoci z ozáření přišel o prsty. Zemřel na následky nemoci z ozáření v 57 letech.

Než Augustin Bartoš zakotvil v Jedličkově ústavu, prošel několika školami, pracoval jako pedagog v chlapecké výchovně a v ústavu pro padlé dívky. Ředitelem Jedličkova ústavu byl po odchodu Františka Bakule až do roku 1945, pak byl školním inspektorem a pak přednášel speciální pedagogiku na tehdy nově založené Pedagogické fakultě UK. Napsal 20 odborných knih, přispíval do odborných časopisů. Zemřel v ústraní v roce 1969.