Surdopedie

Surdopedie je pedagogická věda, která se zabývá výchovou, vzděláním a rozvojem jedinců se sluchovým postižením. Jde také o snahu o začlenění těchto lidí do společnosti – škola, práce a podobně.
Surdopedie se oddělila od logopedie a stala se samostatnou disciplínou teprve od roku 1983.
Zakladatelem surdopedie je profesor Miloš Sovák.

Historie péče o sluchově postižené
Ve starověku se vzdělávání orientovalo na rodinu. Děti s handicapem byly ihned usmrcovány. Děti, u kterých bylo podezření na nějakou poruchu, byly v 6 letech odneseni k radě starších, která vynesla rozsudek. V tomto období se také rozlišovalo, jestli je člověk hluchý od narození nebo jestli ohluchl vlivem věku.
V antickém Řecku neznali lidé anatomii ucha, a proto byla vada sluchu spojována s neschopností artikulovat, tedy s poruchou jazyka.
S nástupem křesťanství se objevovaly názory, že tito lidé budou vyléčeni zázrakem.
Ve středověku začaly vznikat první pokusy o vzdělávání sluchově postižených. O výchovu a vzdělávání se starali mniši v klášterech.
Surdopedie jako obor se oddělila z logopedie a od r. 1983 je samostatnou disciplínou. Dříve se lidem spadajícím do této kategorie říkalo hluchoněmí, to ale není vhodné pojmenování, protože mnoho osob trpí nedoslýchavostí, ale většina nemá narušena mluvidla, a proto mohou mluvit, i když je nám jejich řeč často nesrozumitelná, protože oni sami neslyší, co říkají a nevyslovují správně.

Význam sluchového vnímání: slyšení je aktivní psychický proces, nejen pasivní odraz akustického jevu. Patří sem mezilidská komunikace, rozvoj socializace; přijímání a předávání informací, rozvíjení slovní řeči i myšlení; rozvíjení osobnosti – sociálních vztahů, duševního života, utváření sebevědomí; citové vztahy k blízkým, důvěra, neuzavření se do sebe; podvědomá orientace v prostředí pomocí zvukového pozadí; pocit reálnosti, životnosti, jistoty a bezpečí; varovné signály, bezpečnost, pohybová koordinace; komunikace jako motivace k volnímu jednání.

Úkol surdopedie:

1) rozvíjení komunikace hendikepovaného, přirozených sociálních vztahů  
2) rozvíjení slovní řeči buď sluchovou cestou nebo uměle
3) budování správného sebepojetí
4) vytvářet podmínky k dobré životní pohobě hendikepovaného člověka  

Důsledky sluchových vad: v oblasti poznávací, v oblasti vztahu k prostředí (zejména sociálnímu),v oblasti osobnosti.
Klasifikace sluchově handicapovaných:
A) podle intenzity
1) oboustranná  prelingvální ztráta sluchu před fixací řeči (4-7 let); neslyšící; problémem komunikace, z neporozumění se slyšícími  vznik bariér (lépe komunikují děti neslyšících rodičů);
řeč – rozvíjena uměle;
neúplná ztráta sluchu (zbytky sluchu) – slyší zvuky, nerozumí řeči;
řeč – nerozvine se spontánně, možná podpora sluchovou cestou
2) nedoslýchavost; nedoslýchaví; 
a) těžká (ztráta 70 - 90 dB); sluch nestačí na běžnou slovní komunikaci;
řeč – rozvíjí se sluchovou cestou opožděně, je silně deformovaná, srozumitelnost je narušena,  spontánní odezírání, pomocí sluchadel a zesilovacích zařízení lze slovní řeč dále rozvíjet;
b) střední (ztráta 40 -70 dB); za vhodných akustických podmínek sluchadlo umožňuje běžnou komunikaci, v hluku selhává; 
řeč – srozumitelná, narušená výslovnost;
c) lehká (ztráta 20 - 40 d) nemají komunikační potíže, nestačí sledovat řeč v hluku nebo tichou, dá se dobře kompenzovat sluchadlem;
řeč – srozumitelná, jen vady výslovnosti, sykavek;
3) postlingvální ztráta sluchu po ukončení základního rozvoje řeči; později ohluchlí; péče o ně jako o nedoslýchavé
řeč – zůstává zachována, péče po stránce zvukové i obsahové; rychlé pokroky při odezírání řeči;
náhlá ztráta – silný duševní otřes, i dočasně nemluvnost, uzavírání se ;

 - audiovizuální techniku + foto (TV s teletextem, DVD, videopřehrávače, data i video projektory) motivující ke čtení a k získávání informací;  - signalizační + foto. Tyto pomůcky jsou nejdůležitější oblastí, neboť signalizují nejrůznější děje: zvonění bytového zvonku, telefonu, času, faxu i mobilu přes hlídače zvuků, např. pláč dítěte, nebezpečí požáru, plynu…). Tato  zvuková dění převádíme na signály světelné a vibrační. Tlumočník znakové jazyka je člověk, který za pomoci znakového jazyka tlumočí sdělení ze znakového jazyka do mluveného a naopak .S tlumočníkem může spolupracovat každý, kdo ho potřebuje. Tedy i slyšící, který se chce domluvit s neslyšícím. Úkolem tlumočníka pak je zajistit bezproblémovou komunikaci. Pro tlumočení je třeba zajistit vhodné podmínky (vhodné prostředí, osvětlení, rozmístění osob a včasné informování tlumočníka o místě, času a obsahu tlumočení, aby se mohl připravit). Tlumočníci znakového jazyka tlumočí ve škole, u lékaře, u soudu, na veřejných přednáškách, na koncertech a podobně.