František Bakule

František Bakule (1877-1957) je jméno, které si většina speciálních pedagogů pamatuje z historie somatopedie. A hudební pedagogiky. Byl prvním ředitelem Jedličkova ústavu v Praze. Známý je také jeho pěvecký sbor Bakuleho zpěváčci, který dokonce sponzoroval prezident Masaryk. Bylo to věhlasné těleso, které vystupovalo po evropských zemích i Americe. Zpívali v něm zdravé i postižené děti. Pro postižené děti vytvořil František Bakule v roce 1927*⁾ dětské výrobní družstvo. Bylo zajímavým ergoterapeutickým počinem. Dodnes funguje společnost Františka Bakule. 

Pocházel z jižních Čech, dnes je vedle vrat jeho rodného statku v Lidmovicích pamětní deska. Začínal jako učitel na základní škole.  Za hlavním výchovný prostředek považoval práci a uměleckou výchovu, především zpěv a dokonalé poznání dětí.  Zpočátku působil na několika vesnických školách. Nejprve ve Vrapicích a Družci na Kladensku, pak byl na mělnicku a nakonec učil na záklav Malé Skále u Jablonce nad Nisou. Stal se sbormistrem několika dětských pěveckých sborů. Žáci ho měli rádi, dívky ho platonicky milovaly. Se svou bývalou žačkou Toničkou Vacardovou udržoval oboustranný platonický vztah mezi lety 1909-1919, když ona přešla, jako jeho bývalá žačka, na lyceum. Jeho další žačky Marjánka Donátová a Miluška Šikolová z Malé Skály s ním dokonce odešly do Prahy, kde později pracovaly v Jedličkově ústavu jako sestřičky.  Druhá ze jmenovaných s ním prožila celý život a dokonce se za něho na sklonku Bakulova života provdala.

Významné pro Bakuleho budoucí život bylo vystoupení na zahájení VI. mezinárodního kongresu elektrologie a obecné radiologie v Praze 7. 10. 1912, na který byli pozváni. Vystoupení dětí mělo veliký úspěch. Sbor čítal dvacet pět dětí a písně byly rozděleny do bloků: milostné a vojenské, lidové balady, náboženské a žertovné. Děti byly oblečeny v krojích. Texty písní byly přeloženy do francouzštiny, aby zahraniční účastníci kongresu pochopili obsah zpívaných písní. Bakule se zde potkává s profesorem Rudolfem Jedličkou, chirurgem a ortopedem, který ho seznamuje se svým plánem na vytvoření ústavu pro vzdělávání postižených dětí a nabízí mu vedení tohoto ústavu.ozději se stal přítelem profesora Jedličky, zakladatele Ústavu pro léčbu a výchovu mrzáků, dnes známého jako Jedličkův ústav.  Byl jeho prvním ředitelem. Ještě později se pánové rozešli, František Bakule si založil ústav vlastní, který se mu nedařilo financovat.  Za socialismu v kurzu nebyl: v době, kdy Bakule zemřel, byl v zapomnění a na jeho pohřeb nepřišel nikdo z oficiálních představitelů.

Jedličkův ústav 

Od roku 1913 řídil Jedličkův ústav pro tělesně postižené děti. S profesorem Jedličkou se potkal na VI. mezinárodním sympoziu o elektrologii a obecné radiologii v Praze 7. října 1912, kde Bakule vystupoval s pěveckým sborem svých žáků. Rudolf Jedlička, hlavním povoláním profesor medicíny v oboru chirurgie a radiologie, v té době připravoval ústav pro postižené děti. Byl totiž také předsedou Spolku pro léčbu a výchovu rachitiků a mrzáků. Františkovi Bakulemu nabídl místo ředitele. Ten práci přijal a ujal se jí se zápalem. Dokázal z postižených dětí vychovat radostný a uvědomělý kolektiv, který získával obdiv a sympatie u široké veřejnosti. 

K jeho příznivcům u nás patřil například i Tomáš Garrigue Masaryk. František Bakule měl však i své odpůrce. A měl také osobní spory se zakladatelem Jedličkova ústavu. Týkaly se také vizí, kdy Bakule chtěl vytvořit internátní školu pro všechny, bez ohledu na sociální původ či zdravotní stav. To bylo nad rámec představ a možností  zakladatele ústavu. Prof. MUDr. Rudolf Jedlička postupně dosáhl toho, že Bakule musel Jedličkův ústav v roce 1919 opustit. 

Zprvu fungoval jako družina, ale později byl transformován na právnickou osobu, aby mohl v roce 1920 získat fianční podporu Červeného kříže. Bakule z  ní zakoupil v Praze 5 objekt pro svůj ústav, sám se však musel zadlužit na dani z nemovitosti a vyplacení nájemníků. Bakule tedy založil svůj vlastní ústav, do něhož přešla také většina jeho chovanců. Jmenoval se Bakulův ústav pro výchovu životem a prací. Ústavní pěvecký sbor fascinoval posluchače u nás i v cizině. Mimořádnou popularitu si děti získaly především díky jejich pěveckému sboru, který podnikal úspěšná turné po řadě zemí Evropy i po Americe. Bakule vystavoval také výtvarné práce svých chovanců na pedagogických kongresech v Heidelbergu (1925) a v Lokarnu (1927). Díla vyvolala velikou mezinárodní odezvu a Bakule se tak stal světově proslulým svými úspěchy v umělecké a pracovní výchově tělesně postižených dětí a klientů.

Bakuleho dluhy, také nemoc  v kombinaci s hospodářskou krizí však způsobily, že ústav musel být v roce 1933 prodán v dražbě. Během války se ještě pokusil o comeback se zpěváčky. Měl však strach, aby je Němci nechtěli využít pro svou propagandu, proto všeho raději zanechal.

V budově jeho ústavu sídlilo od roku 1952 Státní sanatorium, kde se léčili vládní činitelé. Za socialismu byl Bakule na penzi a byl zcela ignorován. Poslední roky života strávil na lůžku a s psacím strojem na kolenou pracoval na svých vzpomínkách pod názvem „Chudé děti“.

Bakuleho zpěváčci

Bakule zakládal dětské sbory na mnoha místech, kde působil. Nejvýznamnějším a nejznámějším byl pěvecký sbor s názvem „Bakuleho zpěváčci“, který vznikl v roce 1920. František Bakule, jako jediný sbormistr tohoto tělesa, byl přesvědčený o hudební vychovatelnosti každého člověka. Do sboru přijímal všechny chovance svého ústavu, aniž by zjišťoval jejich pěvecké a hudební nadání a předpoklady. Zpočátku ve sboru působily pouze tělesně postižené děti z ústavu, ale brzy se k nim přidávaly i zdravé děti, které vzal Bakule pod ochranu svého ústavu. Celý sbor se tak rozrostl až na čtyřicet zpěváků. První veřejné vystoupení zpěváčků proběhlo ve vinohradském Národním domě v roce 1921. Koncertní činnost sboru pak začala v nedalekých městech, jako například ve Dvoře Králové, Hradci Králové, Mostě, Duchově, Kardašově Řečici a Třeboni. V roce 1923 pak začal sbor podnikat delší zájezdy na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Za finanční pomoci prezidenta T. G. Masaryka sbor odjel do Ameriky, kde na jaře roku 1923 vystoupil ve 14 amerických městech. Pěvecký úspěch Bakuleho sboru byl mimořádný a nejprestižnějším uznáním bylo přijetí prezidentem USA W. G. Hardigenem.  Bakulovi zpěváčci zpívali kromě Československa také  v Německu, Dánsku, Švýcarsku, Francii, Maďarsku a zmíněných USA. Za 14 let uspořádalI přes tři tisíce vystoupení. víc než desetina z nich byla v zahraničí. Na gramofonové desky nahráli 85 skladeb.

Dětské výrobní družstvo

Rozvíjení schopností postižených prací a praktickými činnostmi byla jedna z Bakulových zásad. Šlo mu však o činnsti praktickou, spojenou s píli a selfmademanstvím. V roce 1915, v době svého působení v Jedličkově ústavu, vytvořil v přímo v ústavu továrnu (21 dílen), která mimo jiné vyráběla protézy a pomůcky pro válečné invalidy. 

V době kdy vedl vlastní Bakulův ústav pro výchovu životem a prací, vzniklo v roce 1927 také živnostensky organizovné dětské výrobní družstvo. Pro chlapce tam byly truhlářské a řezbářské dílny, pro děvčata výroba krejčovská, modistická a knihařská. Později přibyla také tiskárna, sloužící především k propagaci činnosti dužstva  a  ústavu.

Životní postoje

Bakule obětoval své práci vše: veškerý volný čas – ten věnoval mimoškolním činnostem s dětmi a vlastnímu studiu, také svoje soukromí – jeho byt se stal žákům místem k dalšímu vzdělávání, i své zdraví. Byl maximalista , který stejné nasazení očekával i od svých spolupracovníků. Ti mu však obvykle nestačili. A jak je v české společnosti zvykem: snadnější je pomlouvat a znevažovat. Po štvavé kampani se Bakule stáhl, věnoval se už jen psaní odborných textů. Oženil se až roce 1955 v 78 letech se svou bývalou žákyní a pozdější sólistkou jeho zpěváčků. Onou dívkou, jež mu byla po většinu života nejbližší pomocnicí a stála při něm až do jeho smrti, byla už zmíněná Miluška Šikolová. Doprovázela ho po celý život od dob, kdy byl Bakule učitelem běžné základní školy a ona byla jeho žákyní. Byla mladší o 21 let a když Bakule rok po svatbě zemřel,  zapomenut všemi, pochovala ho ve své rodinné hrobce ve Sněhově.

*⁾ Díky překlepu ve Wikipedii, kde bylo původně uvedeno, že dětské výrobní družstvo vzniklo v roce 1917, objevuje se toto nesprávné datum v článcích všech přepisovatelů, kteří se podrobnější kontrolou dat nezabývali. V roce 1917 existovala a již dva roky fungovala továrna v Jedličkově ústavu, která byla předchůdcem Bakuleho dětského výrobního družstva.